V historii Formule 1 se čísla závodních monopostů často stávají ikonickými symboly jednotlivých jezdců, které fanoušci okamžitě spojí s jejich oblíbenci. Avšak ne vždy platilo, že jedno číslo setrvalo po boku jednoho pilota po celou jeho kariéru. Existuje řada fascinujících případů, kdy se slavní jezdci, ať už záměrně, náhodou nebo kvůli nečekaným okolnostem, ocitli za volantem vozu, jenž nesl číslo typické pro jejich soupeře či kolegu. Tento jev nejen obohatil dějiny šampionátu zajímavými příběhy, ale přinesl i řadu kuriózních situací na startovním roštu.
Až do roku 2014 byla čísla vozů přidělována každou sezónu pořadatelem na základě výsledků předchozího ročníku. Připomínalo to složitou šachovou partii, kdy samotní jezdci často neměli možnost ovlivnit, jaké číslo ponese jejich monopost. Přestože některá čísla, jako například legendární 27 Gilles Villeneuve nebo magická jednička Michaela Schumachera, vstoupila do historie právě díky svým hrdinům, pravda je, že v minulosti nebývalo vzácností spatřit slavného jezdce v “cizím” čísle – ať už zásluhou týmových rotací, dramatických výměn na poslední chvíli nebo dokonce administrativních chyb.
Snad nejbizarnějším případem byla Velká cena Německa 1973. Tehdy tým Brabham zaměnil vozy Jeana-Pierra Jariera a Jackyho Ickxe tak, že Jarier odstartoval s číslem 8, které původně patřilo jeho týmovému kolegovi. Podobné příběhy se ale neodehrávaly pouze kvůli naivním chybám, nýbrž často šlo o dramatické okolnosti závodního víkendu. Kuriózní situace se stávaly běžně i v době, kdy si týmy půjčovaly auta, a jezdci museli usedat do monopostu kolegy i s jeho číslem – například kvůli haváriím během tréninku.
Zdaleka nejznámější výměna se však odehrála během dramatických událostí v Imole v roce 1994. Po tragických incidentech musel tým Williams řešit náhlé absence i nový systém přidělování čísel. Právě tehdy se Damon Hill stal nečekaně “původcem” čísla 0, které nosil ještě rok předtím Alain Prost – jediné dvě období v historii, kdy mistrovství světa znal monopost s nulou na šasi. Taková situace by dnes byla zcela nemyslitelná, protože čísla jsou jezdcům pevně přidělena a stávají se jejich součástí po celou kariéru.
Ovšem v minulosti docházelo k ještě dramatičtějším “číslicovým” výměnám: Jenson Button v roce 2001 nahradil Juana Pabla Montoyu a odjel závod v Monze s číslem 6, nebo Mika Häkkinen, který musel při Grand Prix San Marina 1993 (!) použít číslo svého týmového kolegy Andrea de Cesaris. Nešlo však vždy pouze o nehodu nebo záskok – někdy byla za změnou politika nebo dokonce nostalgie, jako když Ayrton Senna ještě před nástupem k McLarenu krátce závodil s číslem pozdějších rivalů.
Abychom pochopili, proč se tyto situace dnes opakovat nemohou, musíme se vrátit právě do roku 2014. Od té doby mají jezdci možnost vybrat si své číslo při příchodu do F1 a to jim zůstává po celou kariéru – pokud se znovu nevrátí někdo jiný alespoň dva roky po jejich odchodu. To přineslo větší identifikaci a sounáležitost mezi pilotem a jeho číslem. Přesto starší generace fanoušků na zmatek z minulých dekád nedají dopustit – v kolektivní paměti kolují příběhy, kdy nebylo předem jasné, jaká čísla se vlastně objeví na startovním roštu.
Tyto anekdoty dokreslují košatou historii F1, kde každý detail má svůj příběh a význam. Závodění nebylo jen o rychlosti, ale i o malých peripetiích, u nichž leckdy šlo o pouhé číslo na šasi. Pro stávající i budoucí fanoušky je to připomínka, jaké pestré, ne vždy předvídatelné byly časy, kdy piloti občas překračovali stín nejen soupeře, ale i jeho slavného čísla.
